Rudolf Krupička
Nad Rovem Básníkovým
Er lebte, sang und litt
in trüber schwerer Zeit,
er suchte hier den Tod
und fand Unsterblichkeit.
Nápís na hrobě Kleistově ve Wannsee.
Jde básník životem jak oblak modrou hloubí,
jež zvonem obrovským se klene nad zemí,
jak jitro zrosené, s nímž ledy hor se snoubí,
jak moře bouřlivé, jež rve se s hrázemi,
jak ticho pralesů, v nichž tajemství spí věčná,
jak bolest nejvyšší a touha nekonečná.
Co v lidstvu nevidoucím mlčí, nezjeveno,
jak země ve hlubinách vzácné krystaly,
co z věků do věků se chvěje, bezejmenno,
jak přízrak neznámý v tmách náhle vyvstalý:
svým srdcem zachytí a zbožné ruky gestem,
kněz moudrý, pokorný, jenž stal se věrozvěstem.
Je snem a odvahou, jež po klidu se neptá,
jet celý jeho život jedna výprava,
vždy věků přední stráž, dik za vše v prázdno šeptá
a v samot vteřinách boj krutý vyhrává:
je žírnou rozkoší, jež zrozena je pláčem,
a nových osudů je smělým zažehačem.
A pusté pochyby, jež blesky rudě planou,
rtem duše přežíznivé lačně vypijí,
je srdce jeho věčně otevřenou ranou
a rudým náručím, jež horce ovíjí,
je studny zrcadlem, jež temnem hoří skvělé,
pro duše žíznivé a cestou osamělé.
A do cest nejistot a probíjení, zmatků -
nech městům naslouchá neb písním obilí,
nech život slavností je velkonočních svátků,
nechťztracen v samotách si zoufá zpozdilý –
jak kletba opojívá, štěstí krutá sázka
mu Žena vstupuje a Pohlaví a Láska.
Kříž světa celého v svém udivení nese
a vděku nečeká a s tichem hovoří …
Tu duše, naplněna po kraj, zachvěje se,
a hvězda vykoupení čelem zahoří:
v té chvíli požehnané, v ovládnutí smělém
je krásné jeho slovo učiněno tělem!
A zpívá do věků jak srdce nekonečna!
Vždy vroucnost poslání v své celé dílo dal!
A život prohrál-li by, básník, dědic věčna,
Jí, Nesmrtelnosti své, nikdy neprohrál!
Jde básník vznícený, jenž s hvězdami se snoubí,
jde krásný životem jak oblak modrou hloubí.
Aus: Moderní revue. Praze. Jg. 25. 1911. H. 2. S. 65-66.
Druckfehler bitte freundlicherweise melden an